Nemoc ji zastihla uprostřed rušných pracovních aktivit a připomněla jí, že život nejsou dostihy. Své zkušenosti s rakovinou využívá v publicistice i v prozaické tvorbě a spolupracuje s Amelií.
Díky nemoci jsem si uvědomila, jak nesmyslné je pořát někam spěchat a jakou hodnotu má životní pohoda a klidné chvíle.
Když ruka trhu trpí artrózou
V nové knize Jak léčit nemoc šílené medicíny upozorňují autoři, Jiří Šavlík, Jan Hnízdil a František Houdek, velmi výstižně na to, že zdravotnictví v tržních podmínkách je vymknuto z kloubů a šílí. To ano. Ale na druhé straně si kapku idealizují „přirozenou“ a „harmonickou“ minulost.
Ruka trhu ani nemůže na zdravotnictví působit jinak: lékaři jsou pod obrovskými tlaky farmaceutických a zdravotnických firem, aby předepisovali co nejvíce léků a prováděli co nejvíce co nejdražších vyšetření a leckdy i zbytečných zákroků. (Dobrý příklad je děsivě se zvyšující procento císařských řezů v porodnictví, většinou nikoli nutných.) Jsem přesvědčená, že lékaři nemyslí nijak špatně, když tyto tlaky „poslouchají“, navíc se pacienti sami dožadují drahých léků, vyšetření a zákroků. Autoři knihy ale hned lamentují nad úpadkem morálky a dělají paralelu mezi zmanipulovanými doktory a zmanipulovanými přívrženci kriminálních režimů. To mi přijde trochu moc. Nicméně pravda je taková, že ve zdravotnictví se může utopit a částečně vyplýtvat naprosto neomezené množství prostředků. Slyšela jsem, že farmaceutický byznys už dnes vynáší víc než zbrojní průmysl. To mluví za vše.
Autoři konstatují, že velká část případů, kdy pacient přijde za lékařem, by se dala léčit čistě prací s psychosomatikou – tomu věřím, je známo, že placebo efekt opravdu léčí v desítkách procentech případů, takže se mu nevysmívejme. Když je na vás lékař vlídný, vy respektujete jeho autoritu a on přezkoumá váš životní styl a dá vám pár dobrých rad, jak žít zdravěji a vyrovnaněji, určitě vás to povzbudí a posílená psychika společně se změněným režimem budou dobře působit na vaši celkovou kondici. Realita je ale v tomto směru víc než neutěšená. Je to až šokující, ale během studií se lékaři vůbec neučí, jak vést rozhovor s pacientem, jak ho zbavit stresu, jak pracovat s psychosomatikou. A musím z vlastní zkušenosti dosvědčit, že na jejich práci a úrovni komunikace je to často znát.
K silným stránkám knihy patří vylíčení příkladů z praxe – i čtenář laik okamžitě vidí, že tito lidé, stěžující si na různé nedefinovatelné bolesti, zažívací potíže apod., mají ve skutečnosti psychické problémy, nebo naprosto vražedný životní styl. Přesto je mašinerie našeho zdravotnictví semele svým standardizovaným způsobem, vyplýtvá na ně spousty vysoce specializovaných vyšetření, nic nenajde a nepomůže jim – a nenajde se vůbec nikdo, kdo by se jich zeptal, jak vlastně žijí.
Na druhé straně se mi moc nezdá, když autoři kupříkladu naznačují, že artróza je nemoc způsobená stářím a jako s takovou bychom se s ní měli vyrovnat a nejíst pilulky proti bolestem kloubů. Možná tak pít nějaké čajíčky a dávat si obklady po vzoru našich prababiček. Nesouhlasím, myslím si, že vymožeností civilizace bychom se neměli tak asketicky zříkat. Je sice pravda, že léky tlumící bolesti mohou mít vedlejší efekty, jako krvácení do trávicího traktu, ale kdo má právo soudit, co je v tomto případě menší zlo?
Zkrátka kniha je to zajímavá, ale myslím, že než aby člověka jednoznačně „osvítila“, spíše ho podněcuje, aby si na věci udělal vlastní názor a sám se rozhodl, kde je pravda.
