Tatínek jí zemřel na rakovinu. Když onemocněla ona, měla krátce po svatbě. Manžel jí po celou dobu byl velkou oporou.
Podpora okolí je pro člověka během léčby nedocenitelná. Nazapomínejme, že pomoc potřebují i blízcí nemocného.
Když mi před lety onemocněl tatínek na leukémii, byli jsme celou dobu kolem něj a s ním. O své nemoci, svých obavách a strachu s námi však moc nemluvil. S námi a vlastně ani s nikým jiným. Protože přátelé a kolegové najednou zmizeli – nevěděli jak se chovat, o čem s ním mluvit. Napadlo nás nabídnout mu možnost popovídat si s někým mimo rodinu – s psychologem nebo terapeutem – třeba o tom, co s námi řešit nechce, neumí… řekl, že vlastně asi i rád. Nestihl to…
Když jsem pak za 3 roky onemocněla já, věděla jsem, že nechci zůstat sama. Mluvila jsem s přáteli, vysvětlovala, uklidňovala. Sám však zůstal můj manžel. Jen s podporou nejbližší rodiny. Jeho přátelé zase nevěděli jak se chovat k někomu, kdo má tak nemocnou ženu…
Možná znáte nemocné nebo jinak trpící lidi, kteří jsou přesto oporou svým blízkým a někdy i cizím lidem. Jenže, ne každý a ne vždy to dokáže. V tom spatřuji obrovský přínos Amelie. Krásně doplňuje zdravotní péči. Pomáhá lidem s onkologickým onemocněním s nemocí žít. A jejich rodinám, blízkým i vzdálenějším pomáhá žít s nemocným. Zůstat s ním v kontaktu, podporovat ho a pečovat o něj, ale také o své pocity a potřeby, nezanedbávat se. Říká se tomu psychosociální péče. Podle výzkumů (a vlastně i mé osobní zkušenosti) je psychosociální péče nesmírně důležitý faktor ovlivňující zdravotní stav a kvalitu života nemocného i jeho blízkých.
