Henrieta Tondlová vytvořila u nás jako první koncepci integrace onkologické a psychiatrické péče. Jako psycholožka se věnovala zpočátku onkologickým pacientům zdarma ve svém volném čase nejen bez finančního ocenění, ale hlavně ocenění její snahy na lidské úrovni. Její přístup měl rovněž velkou zahraniční odezvu.
ÚZDRAVNÁ MOC ODPUŠTĚNÍ
MUDr. Henrieta Tondlová
Motto: O. Wilde: „Vím jenom, že život nelze pochopit bez odpuštění a že bez odpuštění jej nelze žít.“
Všechno tělesné strádání je daleko intenzivněji vnímáno ve stavu mysli sžírající se nemožností alespoň pomyslně se pomstít za vědomé či nevědomé křivdy od našich známých, blízkých, křivdy společenské, neúspěchy, nedosažení cílů. Za svou dlouholetou praxi a hlavně v paliativní medicíně jsem došla k názoru, že nemožnost a neschopnost odpuštění člověka vždy velmi svazuje, souží a bolí někdy víc než nemoc sama. V následující kazuistice ze sanatoria Topas je ústředním bodem právě touha po odpuštění, kterého po velkých bojích dosáhla.
F.T. (1921 – 2003)
Přijata do sanatoria Topas z domácí péče v listopadu 2001, nebyla schopna se o sebe postarat. Dg.: incip. smíšená demence, ICHS, stp. IM v r. 2000, v anamneze polyneuropatie, amauroza pravého oka a 2 roky trvající námahová dušnost, pro kterou byla odesílána na diagnostický pobyt na plicní odd. Veleslavín. Zde zjištěn bronchogenní karcinom a odeslána zpět.
RA.: Z rodiny sedláka na Moravě, ze tří dětí, bez jakékoliv zátěže.
OA: V mládí nebyla nemocná, začala studovat na UK ihned po maturitě matematicko-fyzikální fakultu, pro protest proti zavření vysokých škol celou válku v koncentračním táboře. Ač oslabená, začala již na podzim v r. 1945 znovu studovat. V r. 1950 těsně před ukončením vyjádřila dle svého přesvědčení kritiku dění kolem procesů a byla opět odsouzena, tentokrát na 15 let vězení. Domů šla „již“ po osmi letech, s podlomeným zdravím, dostudovala až v r. 1967, ale stejně nemohla své vzdělání uplatnit. Neměla sílu založit rodinu, když viděla jak spoluvězenkyně trpěly rozvody na dálku – málokdo z partnerů vydržel. Měla řadu hodnotných kontaktů z doby vězení a byla navštěvována.
Stykem s těmito návštěvami jsem mohla získat objektivní informace. Pacientka těžce nesla, že křivdy ve vězení byly od příslušníků vlastního národa. Jako věřící necítila nenávist, posilovala se modlitbou, ale odpuštění nepřicházelo. K tomu přibyl ještě tranzitorní cca 5 dní trvající paranoidní sy. Protože 1 x týdně jsem se individuálně pacientce věnovala, také proto, abych se poučila o cestě k odpuštění a společně jsme se modlili Otče náš, se zvláštním důrazem na závěr „odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům“. Přímo jsem se zeptala na její cestu k odpuštění, které se jí dlouho nedařilo, až ho dosáha. Svoji vyrovnanost vysvětlila tím, že prosila o schopnost odpoouštět. Připomnělo mi to německého klasika Ephraima Lessinga, v jehož díle Moudrý Nathan po ztrátě všech blízkých ztratil i víru, plakal, hněval se a zuřil, aby nakonec prosil Boha…
„chci, jen chceš-li, abych chtěl“. Mohlo by se tedy mínit, že věřící mají usnadněné vše – ne vždy mají schopnost odpustit. Několik dní před smrtí začala pacientka mít velké bolesti, po konzultaci s onkologií na Pleši a nasazením Durogesiku se zklidnila a žádala kněze, známého Františkána z Prahy. Bylo jí vyhověno. Vedení sanatoria chtělo náklady uhradit, což bylo odmítnuto.
Pacientka zemřela několik dní poté. Ač polymorbidní, traumatizovaná životem, měla klidný výraz, odešla ve spánku, uzdravena odpuštěním, které je volním aktem.
Snažme se i my kvalitu našeho života zlepšit alespoň snahou o odpuštění a zaměřit se na tento postoj v jakémkoliv období života i života našich pacientů (Frankl). Je to v podstatě možnost volby.
