H. Tondlová, konziliární psychiatr
Institut onkologie a rehabilitace, Nová Ves pod Pleší, řed. MUDr. J. Vydra
Onkologické onemocnění představuje nejen velkou zátěž tělesnou, ale i znančý nápor na psychiku nemocného, jeho rodinu i přátele. V první chvíli po sdělění diagnózy většinou přichází šok, jakási ztrnulost, která může trvat od několika minut do několika dní. Posléze se může v různém sledu objevit fáze popření, deprese, agrese. Takové reakce jsou zcela přiměřené a bylo již o nich napsáno i řečeno hodně. V té době by pomohla oakmžitá nebo v co nejkratší době zahájená intervence, tedy odborná pomoc psychologa, psychiatra, eventueůně spirituální terapie, kterou by doporučil ošetřující lékař sdělující diagnózu. Záleží však na nemocném, zda ji přijme či odmítne, což se občas stává.
Podle literatury i mých více než dvaceti letech zkušeností v ambulanci onkologa i u lůžka nemocncýh, až 50 % pacientů trpí depresí, úzkostnými stavy, poruchami sebehodnocení, sebeobviňováním i obviňováním okolí, obavami existenčními i řadou dalších obtíží, které výrazně ovlivňují onkologickou léčbu. Podle seriózních imunologických studií je u depresivních stavů snížena imunita.
Naše intervence spočívá především na vyslechnutí pocitů, svízelí pracovních i rodinných problémů, podle potřeby a zájmu pacienta též pohovory s jejich blízkými. Součástí konzultace či terapie je i doporučení jak se sami mohou aktivně podílet na léčbě. Samozřejmě, že přístupy jsou individuální – v jiné situaci jsou staří lidé, rodiče nezaopatřených dětí, věk kariérní, profesní.
Celé naše úsilí je směřováno na snížení stresu, a tím se naše působení stává součástí komplexní léčby onkologických onemocnění. V půběhu onkologické terapie se s pacientem zaměřujeme na psychické zvládání nežádoucích vedleších účinků. V dnešní době jsou úspěchy v léčbě velké, proto psycholog či psychiatr může pomoci připravit pacienta na dobu po jejím skončení.
K těžkostem – jak těm drobným, tak k té nejtěžší – je možno zaujmout různý postoj. Je možno se snažit to, co přichází, nevidět. Zavírat před tím oči i uši. Obvykle to chvíli pomáhá, ale obvykle to není trvalým řešením. Je možno se toho, co přichází, zaleknout. Šok u mimořádně těžkých situací je zcela přirozenou reakcí. Po něm však je třeba se rozhodout jak dál. Obrazně je tuto situaci možno znázornit rozhodováním člověka, který měl velkou žízeň a byla mu nabídnuta sklenice vody. Když ji polovinu vypil, zamyslel se: buď budu nešťastný, že půlka je pryč nebo se budu radovat z toho, že ji ještě polovinu mám.
U nemocných se snažíme o překonání negativních pocitů ve vlastním nitru, které přímo s nemocí nesouvisí, ale auto-destruktivním vlivem komplikují proces uzdravení i život. Jsou to především některé nectnosti jako např. pýcha, kterou pacient velmi trpí, že něco nemůže ovlivnit sám, bez léčení, není nic platný majetek, krása, společenské postavení. Dále je to lakomství jako takové, že neužije nashromážděné věci. Především je to závist. Hněv jako takový na všechny a na všechno a s tím neschopnost odpustit ať už vědomé nebo nevědomé křivdy, které jsme na své cestě životem ve větší či menší míře utrpěli všichni. Halík upozorňuje v jedné ze svých publikací "Dotkni se ran" str. 1888 na skutečnost "ubližujeme-li druhým, pak byť by nám to přineslo jakýkoliv zisk v konkurenčních zápasech našeho světa pak jakýkoliv takový čin, slovo, smýšlení a záměr se vpisuje zároveň do nás samých. Hněv a nenávist též negativně ovlivňují proces uzdravení, stejně tak jako otravují život zdravým.
Na jednom psychosomatickém sjezdu v Liberci v roce 2006 jsem prezentovala kazuistiku pacientky s nepředstavitelnou těžkou anamnézou rodinnou i osobní, Nejvíce ji sužovalo, že nemůže odpustit, ač o to velmi usilovala a teprve po velikém úsilí se jí to podařilo. Obohatila mne komunikace s ní a ukázala cestu, jak naplnit motto O. Wilda: "Vím jenom, že život nelze pochopit bez odpuštění a bez odpuštění ho nelze žít".
To je jediná možnost, kterou člověk má, i když se domnívá, že žádnou nemá – hovorí Viktor Frankl. Ukazuje, že statečným bojem s těžkostí může pacient být příkladem lidem kolem sebe, jak možno naplnit svůj život smyslem. Tím zlepšíme, alespoň snahou hlavně odpustit, kvalitu života.
