Den Země odkazuje nejčastěji k ekologické problematice a aktivizaci nás lidí, kteří Zemi obýváme a znečišťujeme. Je krásné vidět lidi, kteří jdou a uklízejí – ve svém volnu, zdarma. Je krásné, když se do úklidu zapojují děti a celé třídy.
Den Země má i své hlubší stránky, které odkazují ke vztahu k Zemi, jakožto „matce“ či k něčemu, bez čeho nemůžeme být, tedy i k části nás samých. Lze například vidět paralelu mezi vztahem člověka k jeho tělu a vztahem lidstva k Zemi?
Co třeba prevence? Předcházet nemoci je mnohém jednodušší a levnější než řešit následky, které nemoc a potažmo chronická nemoc může do života přinést. Jak se nám prevence daří nejen v návštěvách lékaře, ale i doma, třeba spotřebou množství či složením jídla a množstvím spánku či pohybu, které si dopřáváme? Jak se nám daří chránit Zemi před těžbou, nadměrným hnojením a podobnými jevy? Nereagujeme až na vzniklou nerovnováhu?
Celé toto uvažování, které vztáhneme třeba právě k nemoci, nás může dovést až k novému pojetí medicíny, tzv. participativní medicíně. V té se předpokládá reálnost propojení mysli a těla a účinnost individuální péče o zdraví. I to, že „máme hluboké vnitřní zdroje pro učení, růst, uzdravování se a změnu„.*
A tak jak nás medicína přivádí k naší zodpovědnosti za své zdraví a také k možnosti ovlivňovat aktivně návrat ke zdraví, stejně tak můžeme možná vnímat poselství Dne Země – i zde máme svůj díl odpovědnosti a možnosti být aktivní.
Je fajn si občas připomenout, co vše jako lidé můžeme.
* citace z knihy „Život samá pohroma“, Jona Kabata Zinna
