Pan Honza dělá dobrovolníka v nemocnici. „Vím, jak se cítí člověk, který byl zdravý a nejednou se mu začne říkat pacient. Těžká nemoc obrátí každému život vzhůru nohama. V takové situace potřebujeme někoho, kdo rozumí tomu, co prožíváme, a má na nás čas. Lékaři a zdravotní personál umí zajistit odbornou lékařskou pomoc. Pomoc tělu. Pohovořit si s „pacošema“ o životě, naslouchat jim, na to nemají kapacitu a mnohdy ani chuť.“
Běhal jsem maratony, beru to jako sportovec. Vracím životu vše hezké, co mi dal.
Před osmi lety jsem onemocněl rakovinou krve. Do té doby jsem běhal maratóny. Podstoupil jsem osm chemoterapií. Tělo bylo tak rozbourané, že jsem musel na operaci páteře, pak srdce. Nebylo vůbec jisté, zda budu chodit. Tyto peripetie změnily můj náhled na život. Přijmout to nebylo jednoduché, ale vzal jsem to jako sportovec. Řekl jsem si, že život mi dal spoustu krásných věcí a že je chci nějak splatit. A tak jsem se stal před šesti lety dobrovolníkem Amelie. O téhle organizaci jsem se dozvěděl od její zakladatelky, Pavly Tiché, na jedné z jejích přednášek. Nemocní mají spoustu otázek a starostí. Bývají až „ztraceni“ v myšlenkách na nejistou budoucnost. Proto je pro ně tak povzbuzující potkat někoho s podobnou zkušeností. Dobrovolníka ale nejde dělat jen tak z ulice. Musel jsem projít odborným školením. Máme taky pravidelné supervize. Před sedmi lety, když jsem ležel v nemocnici já, dobrovolníci na oddělení nechodili. Vím to, protože jsem ležel na stejném oddělení, kam teď docházím za nemocnými. Tehdy mě navštěvovala jen rodina. Věřím, že dobrovolníků bude čím dál víc. Slyšel jsem, že v Rakousku je jich skoro stejně jako pacientů. Chodí za nemocnými úplně běžně a nikdo se tomu nediví. Taky k tomu dospějeme.
