Těžké období plné nejistoty a pochybností pro všechny onkologicky nemocné
Po léčbě a čase rekonvalescence, ve kterém je člověk nejčastěji na pracovní neschopnosti, se většina nemocných začíná rozhlížet po běžném životě. Blíží se čas konce čerpání nemocenské, která může být rok. Nemocní cítí, že se mají vrátit do práce. Někdy na ně v práci čekají a chtějí vědět, jak dál.
Pomineme-li všechny psychické aspekty tohoto období, jaké jsou vlastně možnosti a jak by měl vypadat optimální postup?
- Optimálně by měl každý nemocný cca 3 měsíce před ukončením pracovní neschopnosti (tedy asi 9 měsíců od začátku léčby) zhodnotit své možnosti návratu do práce. Měl by zhodnotit, zda je reálné, že zvládne zátěž, kterou v práci měl před nemocí – psychickou i fyzickou. V rozhodování mu může pomoci onkolog nebo praktický lékař.
- Na základě tohoto hodnocení, pak požádat o invalidní důchod a nebo se rozhodnout pro návrat po ukončení pracovní neschopnosti. Není dobré bez rozmyslu spoléhat na prodloužení pracovní neschopnosti, čerpání neplaceného volna a čekání, že se ještě vše rychle upraví. To člověka nakonec tlačí do nepohodlné situace, která může vyústit i v to, že nebude mít žádný příjem nebo bude dělat práci na kterou nestačí a nakonec ji stejně opustí.
- Prodloužení pracovní neschopnosti je reálné, pokud je celkový předpoklad návratu do zaměstnání na danou pracovní pozici, maximálně s drobnou úlevou a brání tomu pouze určité jasně definované a blízce ohraničené skutečnosti (dokončení léčby s dobrou prognózou, menší operační zákrok, lázeňská péče apod.). Podat je ho nutné 1 měsíc před koncem podpůrčí doby.
- Pokud se k těmto úvahám dostanu pozdě, může mi pomoci možnost neukončit pracovní neschopnost s koncem podpůrčí doby. Po domluvě a na indikaci ošetřujícího lékaře, v ní ještě mohu zůstat, ale bez výplaty nemocenské. Mohu si tak udělat nutný prostor pro dokončení rekonvalescence, zjistit si informace či naplánovat a připravit se na rozhovor se zaměstnavatelem.
- Den po dni ukončení pracovní neschopnosti musí pracovník nastoupit do práce. Případná žádost o invalidní důchod nemá na tuto situaci žádný vliv a zaměstnavatel o ní ani nemusí vědět.
- Jestliže se vracíme do práce po pracovní neschopnosti ke svému zaměstnavateli a není třeba změn, je vše ok.
- Pokud něco potřebujeme změnit, je důležité si uvědomit odkud změna pramení. Jedná se o změnu, kterou cítím, potřebuji nebo je důsledkem mého změněného zdravotního stavu a povahy pracovního místa?
- Pokud jde o změnu, kterou cítím a chci, je dobré vyjednávat se zaměstnavatelem – třeba o možnosti zkrácení úvazku, převedení na jinou práci, práci z domova místo v kanceláři apod. Zaměstnavatel do každého svého zaměstnance investuje a proto pro něj bývá levnější zaměstnanec, který už organizaci zná, než ten, kterého nabírá čerstvě. Někdy však není změna možná, pak se musíme rozhodnout, zda je pro nás návrat do původní práce v pořádku nebo ne a případně se se zaměstnavatelem a naší původní prací rozloučit.
- Pokud změna pochází se součtu zdravotního stavu a povahy pracovního místa, pak je to uvědomění, které nás odkazuje ke zdravotním překážkám a potřebě jiného druhu uvažování směrem k návratu do práce. Nejde o naši vůli, chuť nebo touhu, ale o fakt, který je třeba v následujících postupech zohlednit. Zákoník práce totiž myslí i na tyto situace – člověk může pracovat, ale např. nemůže pracovat v třísměnném provozu nebo se fyzicky namáhat.
- Jako první je třeba požádat o vstupní prohlídku závodním lékařem, který zhodnotí naši pracovní schopnost a její změny k danému pracovnímu místu. Pak je třeba vyjednávat se zaměstnavatelem s ohledem na jeho a naše možnosti a hledat společné řešení. Pokud není možnost nastoupit na původní místo zaměstnavatel přistupuje na „okamžité zrušení pracovního poměru ze zdravotních důvodů“ (což musí být takto napsáno i ve výpovědi), odstupné v takovém případě nenáleží.
- Další možností je omezení pracovní schopnosti a to, že zaměstnavatel „ukončí pracovní poměru ze zdravotních důvodů s dvouměsíční výpovědní lhůtou“. To se děje, pokud nemůžeme nastoupit na své pracovní místo a nedaří se ani najít jiné, pro nás vhodné.
- Někdy se například stává, že zaměstnavatel již na naše místo přijal někoho jiného, s kým je spokojen a nám nabízí odchod tzv. dohodou. V takovém případě je třeba zvážit, zda si to můžeme a chceme dovolit. Zákoník práce totiž takový postup umožňuje, ale znevýhodněným je pracovník. Pokud se pak ocitne na úřadu práce, bude mít krácenou částku podpory. Správné bývá trvání na přijetí, případně převedení na jinou adekvátní práci a nebo odchod s odstupným, které musí zaměstnavatel vyplatit pro nadbytečnost. V praxi je však častější, že posudek zdravotního lékaře hovoří o omezení pracovního potenciálu a o schopnosti absolvovat dvouměsíční výpověď, pracovníci pak zůstávají doma na „překážky na straně zaměstnavatele“ po celou dobu výpovědní lhůty.
- Žádost o invalidní důchod člověku nedává jistotu třetího stupně. Proto je dobré uvažovat i o zbytkovém potenciálu, který člověk pro práci má (tedy, že ještě přeci jen může někdy, nějak pracovat). Pokud by člověk měnil zaměstnání, pak je dobré začít hledat jiné, jinde, jinak, ale přiléhavě zdravotnímu stavu. Zároveň pokud má člověk I. nebo II. stupeň invalidního důchodu, stát za něj neplatí pojištění a tak pokud si sám nebude platit, budou mu chybět doby pro zápočet na důchod.
Možná jsme nepopsali všechny možnosti a nuance návratu do práce, ale všech důležitých jsme se dotkli. Naši sociální pracovníci jsou v takovém případě k dispozici a neváhejte je kontaktovat.
Pracovat je normální a je to pro naši identitu často velmi důležité.
