Nemoc ji zastihla krátce po škole a totálně jí převrátila život a hodnoty. Až díky ní si uvědomila, na čem jí v životě opravdu záleží a změnila vše od základu.
Nemoc mi dala příležitost ke změně sebe sama.
Můj příběh začíná v únoru 2003 – večer dostávám svůj první epileptický záchvat, vznáším se u stropu a pod sebou vidím bezvládné tělo, pak přibíhá přítel a hystericky křičí. Jediné, co si uvědomuji, že teď nemůžu odejít…
K sobě přicházím až na neurologii, dg. mandarinka v hlavě, zatím neví přesně, co to vlastně je. Mám horečky. Možná nějaký zapouzdřenec z Maroka… Po pár dnech nejistoty mě posílají na Homolku, tam pomocí biopsie diagnostikují fibrilární astrocytom. Koncem března operace. Pak chodím jednou, dvakrát ročně na magnetickou rezonanci mozku, stále je všechno v pořádku… Jenže ani ne po pěti letech mě najednou chtějí znovu operovat. Je pravda, že záchvaty teď mám častěji… Listopad 2007 druhá operace, následuje ozařování v Motole. Jsem na dně. Totální deprese… A tak jen brečím… Na nic víc mi nezbývají síly… Naštěstí se mi do cesty dostává sdružení Amelie, které tímto chci poděkovat za všechno, čím teď jsem. Také portálu osudy.cz patří můj dík. Nebýt vás, nikdy bych se nedověděla o Pavle a její Amelii, která mi dala novou naději do života!
Podzim 2008 – začínám vysazovat antidepresiva a snižuji dávky antiepileptik.
A hlavně – užívám si každý den, co jsem na světě!
V roce 2014 jsem vdaná, mám dítě, přestěhovala jsem se a žiju normální život. Jdu dál.
