Ludmila Bednářová
dobrovolnice Centra Amelie Olomouc od r. 2013, která se věnuje onkologicky nemocným na lůžkovém oddělení Onkologické kliniky FN Olomouc a vede Výtvarnou dílnu pro klienty Centra. Má osobní zkušenost s onkologickým onemocněním. V roce 2013 získala za dobrovolnickou činnost v Amelii ocenění Křesadlo.
„Čas a zdraví jsou to nejcennější, co máme. Ale často si to uvědomíme až v krizových situacích, stejně jako to, že všichni a všechno je se vším spojené. Dnes jsem tu já pro tebe, zítra tu můžeš být ty pro mě. Věnovat někomu svůj čas, udělat pro někoho něco bez nároku na odměnu, ať už pravidelně nebo jen občas – tomu říkám dobrovolnictví. Dělala jsem dobrovolnickou činnost již dříve, ale až díky Amelii jsem si to začala více uvědomovat. V tisku jsem několikrát zaregistrovala inzerát, že Amelie hledá nové dobrovolníky na onkologii. Nejdříve mě to moc neoslovilo, spíš vyvolalo pocity jako – já a onkologie – už zase, co tam budu dělat, vždyť mi ani nebudou rozumět? Měla jsem obavy, protože jako bývalá onkologická pacientka se denně vyrovnávám s následky léčby, mezi které patří i zhoršená mluva a výslovnost. Na druhou stranu mě tam však i něco táhlo. Vím, jak se dny v nemocnici šíleně vlečou. Vzpomínala jsem, čím jsem je tenkrát trávila já. Internet a notebooky ještě tehdy nebyly, stejně tak televize na pokojích. Byly to zejména knížky, hudba a pletení, s kterými jsem trávila většinu času, aniž bych si uvědomovala, jaká to pro mě byla úžasná terapie. A to byl důvod, proč jsem se rozhodla to s Amelií zkusit. Nabídnout pacientům tvořivou zábavu, při které na chvíli vypnou své stresující myšlenky, změní svůj denní režim a budou mít možnost potěšit sebe nebo i své blízké tím, že něco vyrobí.
Na lůžkovém oddělení jsem pacientům k dispozici jednou týdně na dvě hodiny, nemocní zde prochází těžkou léčbou a je velmi obtížné je podnítit k nějaké aktivitě. Zvlášť, když mi třeba i špatně rozumí. Nikoho však nenutím ani nepřemlouvám, jednoduše jde o to, tu pro ně být. Překonávám samu sebe tím, že se snažím, aby mi porozuměli a mohli jsme si o něčem povídat. Odměnou mi je jejich úsměv a poděkování. Já si naopak díky tomu uvědomuji, jak jsem na tom dobře, že není třeba se uzavírat před světem jen kvůli nějakému handicapu. Není to promarněný čas, taková činnost má větší význam, než si myslíte.“
