Jsem již 51 let pod dohledem onkoložky a prozatím jsem zdravotně z hlediska zhoubných nemocí v pořádku. Během mého dlouhého boje se zákeřnými nemocemi mi zemřeli na rakovinu dva sourozenci, ale já pevně věřím, že tady ještě na tom světě nějakou dobu budu. Neustálý strach z rakoviny vám pochopitelně nijak nezlepší psychickou kondici a pokud na tu chorobu pořád podvědomě myslíte, podepíše se to na vašem psychickém zdraví. Na mém příběhu jsou ale i některá pozitiva a když máte štěstí na dobré lékaře, tak lze s trochou Boží vůle úspěšně bojovat i s tak hroznými nemocemi.
Psychika je zřejmě u nádorových onemocnění velmi častou komplikací, která může sebelepší snahy lékařů zmařit. Já se sice rakoviny děsím dodnes, ale nikdy jsem svůj opakovaný boj o život nevzdala.
Pro mnohé byl rok 1966 obdobím politického uvolňování a naděje na lepší život ve společnosti. Pro mě to ale byla pochmurná doba, kdy jsem poprvé vážně onemocněla. Bylo mi 28 let a pracovala jsem jako zubní instrumentářka, když mi lékaři zjistili zhoubný nádor tenkého střeva. Byla jsem vdaná a měla jedno dítě. V té době byla rakovina považována za konečný ortel. Ani v nejhorším snu mě tehdy nenapadlo, že během svého života uslyším podobnou diagnózu od lékařů ještě pětkrát. Léčba nádoru tenkého střeva proběhla v režii chirurga včetně chemoterapie. Skončilo to invalidním důchodem a „očekáváním konce“, který bohudík nepřišel.
Po pěti letech mi odňali invalidní důchod a já mohla opět do práce. Své tehdejší štěstí nejsem ani schopna popsat. Zdálo se mi, že mám nejhorší životní období za sebou a v životě mě už čeká jen láska, zdraví a spokojenost. Cítila jsem se jako znovuzrozená. Jak hluboce jsem se mýlila, mi došlo po uplynutí 17 let. Jako snad každý pacient s rakovinou, jsem na své onemocnění podvědomě myslela (někdy až příliš často…). Psychika je zřejmě u nádorových onemocnění velmi častou komplikací, která může sebelepší snahy lékařů zmařit. Já se sice rakoviny děsím dodnes, ale nikdy jsem svůj opakovaný boj o život nevzdala.
Nebyl to konec utrpení
Když mi bylo 45 let, rakovina zaútočila znovu. Tentokrát to byla děloha. Opět klasický chirurgický zákrok, ovšem už i s ozařováním a chemoterapií, a invalidním důchodem natrvalo. V 51 letech mi objevili zhoubný nádor tlustého střeva a léčba byla opět operativní, včetně ozařování a chemoterapie.
V 54 letech se dostavilo krvácení ve stolici s úpornými průjmy. Chodila jsem k místním specialistům, ale diagnóza směřovala spíše k psychice než k pravým příčinám mého stavu. Pamatuji si na jednoho lékaře, který mě dokonce po vyšetření urazil poznámkou, že si své problémy vymýšlím. Toho lékaře si Bůh za krátko na to, vzal k sobě… Když už jsem byla úplně zoufalá, zašla jsem přímo za chirurgem v místní nemocnici, který mě doposud vždy operoval.
Když jsem mu popsala své potíže, ihned mě vyšetřil a za 14 dní jsem už byla po operaci (tentokrát mě zradil konečník). Následovalo ozařování a chemoterapie. Opět jsem přišla „za pět minut dvanáct“ a „můj“ chirurg měl šťastnou ruku a odstranil vše špatné. Hrůza z očekávání, kde a kdy se objeví metastázy, se ani nedá popsat. Víte, že kolem vás už poněkolikáté chodí „zubatá“ a vy čekáte, kdy si to k vám namíří…
Pacientka s nejdelší dobou evidence v onkologické poradně
V červenci 2006 mi lékaři genetickým vyšetřením zjistili Lynchův syndrom a já konečně pochopila, proč se mi pořád vracejí zhoubná onemocnění. Lékaři od té doby zcela změnili svůj přístup a pravidelně a důkladně mě sledují. Každý problém se proto řeší už v zárodku. Po pěti letech relativního zdraví mi při kontrole zjistili bulku v prsu a dopadlo to opět standardně. Ve věku 59 let mi provedli ablaci prsu s ozařováním a chemoterapií. Během tohoto onemocnění mi zemřel manžel na Alzheimerovu chorobu.
Naposledy mi v roce 2013 lékaři odstranili zhoubný kožní nádor. Diagnóza přišla včas, takže kromě práce chirurga, nebylo třeba nic víc.
Vážím si lidí, kteří v rámci charity běží závody proti rakovině. Já v životě zažila šest nefalšovaných onkologických maratonů, ve kterých pomyslná cílová páska znamenala uzdravení a další život. Bylo to sice mnohdy „s odřenýma ušima“, ale já 6x tu cílovou pásku vítězně přetrhla. Nyní jsem ve svých 79 letech pod neustálým a pečlivým dohledem onkoložky a prozatím jsem zdravotně z hlediska zhoubných nemocí v pořádku. Během mého dlouhého boje se zákeřnými nádory mi zemřeli na rakovinu také dva sourozenci, ale já pevně věřím, že tady ještě na tom světě nějakou dobu budu. Neustálý strach z rakoviny vám pochopitelně nijak nezlepší psychickou kondici a pokud na tu chorobu pořád podvědomě myslíte, podepíše se to na vašem psychickém zdraví. Z pohybového hlediska již nejsem schopna zdolat schody bez francouzských holí a pomoci syna, takže jsem vlastně uvězněná v mém bytě – problémy s chůzi ale nijak nesouvisí s onkologickými nemocemi.
Na mém smutném příběhu jsou ale i některá pozitiva. Jsem živým důkazem toho, že i v okresním špitále mohou být skvělí lékaři. Za to, že jsem naživu, vděčím nejvíc jednomu chirurgovi, který už bohužel neoperuje, ale léčí pacienty v menších moravských lázních. Lázeňští pacienti vůbec netuší, jaký je to fachman a co vše dokázal. V České republice žije několik starších pacientů s Lynchovým syndromem než já, ale žáden z nich si neprošel kalvárii 6 zhoubných nádorů. Kuriózní na mém příběhu je zejména skutečnost, že v onkologické ambulanci / poradně jsem se poprvé ocitla v roce 1966, tedy v době, kdy má nynější ošetřující onkoložka (učiněný anděl, který má se mnou neskutečnou trpělivost) nebyla ještě vůbec na světě. S ohledem na pověst jakou mezi pacienty rakovina má, jde myslím o jednoznačný důkaz, že když máte štěstí na dobré lékaře, tak lze s trochou Boží vůle úspěšně bojovat i s tak hroznými nemocemi.
Danuta L. (červen 2017)
