Tak přesně tuto otázku si kladou nejen pacienti, ale také systémy.
Pro mnoho onkologicky nemocných je ukončení léčby zdrojem velké nejistoty. Onkologická nemoc je léčbou stabilizována nebo vyléčena, odborná péče je ukončena, nastává rekonvalescence. Nemocný by se měl vracet ke svému původnímu životu před nemocí. Často však řeší mnoho praktických otázek, jak dál.
Pro nemocné po léčbě se ve světě vžil termín „survivorship“ tedy v českém ekvivalentu, by se jednalo o „přeživšího“. Termín to je problematický v mnoha ohledech, souvisí s ním však mnoho výzkumů a hnutí, která se snaží vkládat do systémů pohled na kvalitu života z dlouhodobého pohledu a na dlouhodobé dopady nemoci. Důležité to je i proto, že systémy musí reagovat na zpětné vazby.
V České republice se například řeší kapacita odborných lékařů, včetně onkologů a z Ministerstva zdravotnictví zaznívá jasná koncepce přesunu péče o „přeživší“ na praktické lékaře. Stejný problém se řeší v mnoha dalších zemích a to po mnoho let. Například v Holandsku se již realizoval výzkum na spolupráci mezi onkology a praktickými lékaři a výsledky nejsou překvapivé. Mnoho onkologů nechce pacienty ze své péče pouštět, protože se obávají, že by nedostali dostatečnou péči a mnoho praktiků nechce plně převzít odpovědnost za další péči o onkologické pacienty, protože se k tomu necítí dostatečně kompetentní a nemá dostatek času. Stejná situace se objevuje ve Velké Británii či Dánsku.
Lidé po aktivní léčbě se ale již nyní ocitají v jakémsi vakuu. Musí řešit pozdní následky léčby a není jasné s čím, za kým jít. Je dostatek důkazů k tomu, aby to bylo řešeno systémově. Teď je ale i na pacientech a jejich organizacích, aby podpořili procesy, které se odehrávají i v odborných kruzích lékařů a na ministerstvu.
